Kumaha carana milih pasangan hirup anjeun

18. 12. 2020
Konperénsi internasional ka-6 ngeunaan exopolitics, sajarah sareng spiritualitas

Frustrovaný svobodný člověk si může často připadat méně šťastný než člověk ve vztahu. A na první pohled se skutečně zdá, že toto tvrzení je podloženo i výzkumy. Manžené jsou údajně v průměru šťastnější než svobodní lidé a mnohem šťastnější než lidé rozvedení. Podrobnější analýza však ukazuje, že pokud rozdělíme „manžele“ na dvě skupiny na základě kvality manželství, tak manželé, kteří svůj svazek sami hodnotí jako špatný, jsou velmi deprimovaní a mnohem méně šťastní než nesezdaní lidé, a naopak manželé ze spokojených manželství jsou ještě šťastnější, než říká literatura.“

Jinými slovy, takto vypadá domněnka a pak realita:

Nespokojení svobodní lidé by ve skutečnosti svoji situaci měli považovat za neutrální a dosti nadějnou ve srovnání s tím, jaká by mohla být. Takový single jedinec, který by chtěl najít skvělý vztah, je od něj vzdálený vlastně jen na jeden krok ze seznamu úkolů, a to: „1) Najít si skvělý vztah.“

Naopak lidem v nešťastných vztazích chybí z pomyslného seznamu úkolů tři velké kroky: „1) Projít si citově zničujícím rozchodem. 2) Zotavit se z něho. 3) Najít si skvělý vztah. “Když se na to díváte touto optikou, není to zase tak zlé, že ano?

Celý výzkum o tom, jak moc se liší štěstí ve šťastných a nešťastných manželstvích, dává samozřejmě dokonalý smysl. Jedná se o vašeho životního partnera.

Životní partner

Přemýšlet o tom, jak nesmírně důležité je vybrat si toho správného životního partnera, je jako přemýšlet o tom, jaká je velikost vesmíru nebo jak děsivá je smrt – je příliš intenzivní připustit si realitu, takže o tom radši moc nepřemýšlíme a důležitost a velikost tohoto problému prostě tak trochu přehlížíme.

Ale na rozdíl od smrti a velikosti vesmíru je výběr životního partnera plně ve vašich rukou. Je tedy velmi důležité, abyste si dobře ujasnili, o jak velké rozhodnutí se skutečně jedná, a při rozhodování důkladně zvážili ty nejdůležitější faktory.

Takže o jak závažné rozhodnutí se jedná?

Začněte tím, že váš věk odečtete od 90. Pokud budete dlouhověcí, vyjde vám počet let, které strávíte se svým současným nebo budoucím životním partnerem, plus mínus pár let. Ať je vám, kolik vám je, je to přece jen hodně času – a téměř celý zbytek vaší jediné existence.

(Jistě, lidé se rozvádějí, ale u sebe to neočekáváte. Nedávná studie ukazuje, že 86% mladých lidí předpokládá, že jejich současné nebo budoucí manželství bude navždy, a pochybuji, že starší lidé to cítí jinak. Budeme tedy vycházet z tohoto předpokladu.)

A když se rozhodnete pro životního partnera, vybíráte si s ním spoustu věcí, včetně partnera v rodičovství, někoho, kdo bude hluboce ovlivňovat vaše děti, vašeho společníka ve stolování pro asi 20 000 jídel, společníka v cestování na asi 100 dovolených, hlavního kamaráda na volný čas a odchod do důchodu, kariérního poradce a někoho, jehož každodenní zážitky uslyšíte asi 18 000krát.

Velký průšvih

Takže vzhledem k tomu, že je výběr partnera zdaleka nejdůležitější věcí pro spokojený život, jak je možné, že tolik skvělých, inteligentních, jinak logicky přemýšlejících lidí má nakonec životní vztah, ve kterém jsou nespokojeni a nešťastni?

Jak se ukazuje, působí proti nám celá řada faktorů:

Lidé často nemají jasno, co od vztahu chtějí

Studie ukázaly, že svobodní lidé obecně moc nedokáží odhadnout své budoucí vztahové preference. Jedna studie zjistila, že lidé při „speed datingu“, když jsou tázáni, co je pro ně ve vztahu důležité, řeknou obvykle něco jiného, než co se o pár minut později ukáže jako jejich skutečná preference.

To by nemělo být až tak překvapující – v životě se obvykle v něčem zdokonalíte, až když to mnohokrát vyzkoušíte. Bohužel, mnoho lidí nemá šanci být ve více než několika málo, pokud vůbec, vážných vztazích, než se rozhodnou pro ten konečný. Prostě na to není dost času. A vzhledem k tomu, že vaše potřeby se často velmi liší, když jste single anebo ve vztahu, je těžké si jako single skutečně uvědomit, co od vztahu chcete nebo potřebujete.

Kumpeni nám dává špatný příklad

→ Společnost nám radí zůstat nevzdělaní a řídit se romantikou.

Jste-li podnikatel, předpokládá se, že jste mnohem efektivnějším vlastníkem firmy, pokud k tomu vystudujete patřičnou školu, vytvoříte si promyšlené obchodní plány a výkonnost své firmy pečlivě analyzujete. Je to logické, protože takto postupujete, když chcete něco dělat dobře a minimalizovat chyby.

Pokud by ale někdo šel do školy naučit se, jak si vybrat životního partnera a mít zdravý vztah, naplánoval si k tomu podrobný akční plán a průběžně v nějaké tabulce sledoval svůj pokrok, společnost by o něm asi řekla, že je A) příliš racionální robot, B) až moc bojácný C) velký podivín.

Ne, pokud jde o randění, společnost se na přílišné přemýšlení dívá negativně a namísto toho horuje věcem, jako je spolehnutí se na osud, důvěra v instinkt a že všechno dobře dopadne. Pokud by se vlastník firmy řídil tímto přístupem, pravděpodobně by zkrachoval a pokud náhodou ne, bylo by to z velké části díky štěstí – a společnost po nás chce, abychom takto přistupovali k otázce partnerství.

→ Společnost stigmatizuje rozumový výběr potenciálních partnerů.

Ve studii o tom, zda se při našem výběru řídíme spíše našimi preferencemi nebo tím, co je právě v nabídce, jednoznačně vyhrála současná nabídka – 98 % odpovědí bylo to, co je právě „na trhu“ k dispozici…a jen 2 % tvořily stálé preference a touhy. To, zda lidé chtěli randit s někým vysokým, malým, tlustým, hubeným, profesně vzdělaným, duchovně založeným, studovaným či ne, bylo více než z devět desetin dáno tím, co bylo právě ten večer v nabídce.5

Jinými slovy, lidé nakonec vybírají z možností, které mají, bez ohledu na to, jak málo se k nim zrovna tito kandidáti hodí. Zjevný závěr, který je třeba vyvodit, je, že by každý, kdo hledá životního partnera, měl vyzkoušet spoustu online seznamek, „speed datingů“ a dalších podobných možností tak, aby co nejvíce a promyšleně rozšířil seznam kandidátů na své potenciální partnery.

Ale staré dobré společnosti se to moc nelíbí a lidé se často stydí říci, že si svého partnera hledají na seznamce. Uznávaným způsobem, jak poznat životního partnera, je štěstí, náhodné setkání nebo že vás někdo z vašeho omezeného okruhu známých vzájemně představí. Naštěstí se toto stigma časem vytrácí, ale už jeho existence je důkazem toho, jak nelogická současná pravidla seznamovaní ve společnosti jsou.

→ Společnost na nás spěchá.

V našem světě je hlavním pravidlem oženit se, než budete příliš staří – a „příliš starý“ se pohybuje od 25 do 35 let v závislosti na tom, kde žijete. Pravidlem by mělo být „ať už děláte cokoli, neberte si nesprávného člověka“.  Společnost se ale na 37letého svobodného člověka dívá mnohem hůře než na nešťastně ženatého 37letého jedince se dvěma dětmi. To nedává smysl – ten první je vzdálený jen jeden krok od šťastného manželství, zatímco ten druhý se musí buď spokojit s tím, být trvale nešťastný, nebo přestát složitý rozvod, jen aby se vrátil na pozici, kde se nyní nachází single jedinec.

Naše biologické hodiny nám nic neodpustí

→ Lidský organismus se vyvinul již před dlouhou dobou a nechápe koncept hlubokého spojení s životním partnerem po dobu 50 let.

Když se s někým začneme vídat a pocítíme sebemenší záblesk vzrušení, náš organismus se hned nastaví do režimu „dobře, udělejme to“ a bombarduje nás chemickými impulzy, které nás přimějí k páření (chtíč), zamilování se (fáze líbánek) a pak odevzdání se dlouhodobému běhu (svazek). Naše mozky obvykle mohou tento proces potlačit, pokud ona osoba pro nás prostě není ta pravá. Ale ve spoustě případů, kdy by pravděpodobně bylo nejlepší jít dál a najít si někoho lepšího, často podléháme této chemické horské dráze a skončíme v manželství.

→ Biologické hodiny jsou potvory.

Pro ženu, která chce mít s manželem vlastní děti, je zde jedno velmi reálné omezení, a to nutnost vybrat si správného životního partnera do cca čtyřiceti, ber nebo nech být. To je celkem komplikace a dělá už tak těžký proces zase o kousek více stresující. Přesto, pokud bych byl v kůži takové ženy, raději bych adoptoval děti se správným životním partnerem, než měl biologické děti s tím špatným.

Takže teď si vezměte pár lidí, kteří moc dobře nevědí, co od vztahu chtějí. Obklopte je společností, která jim říká, že musí najít životního partnera, pospíšit si s tím a moc o tom nepřemýšlet. Pak to nakombinujte s našimi biologickými procesy, které nás drogují, když se vše snažíme vyřešit, s hrozbou plození dětí, než bude příliš pozdě. Co vám z toho vyjde?

Směsice velkých rozhodnutí ze špatných důvodů a spousta lidí, zahrávající si s nejdůležitějším rozhodnutím svého života. Pojďme se podívat na některé z běžných typů lidí, které se stávají obětí tohoto procesu a končí v nešťastných vztazích:

Příliš romantický Ronald

Příliš romantický Ronald věří, že láska je sama o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby se s někým oženil. Romantika může být výbornou součástí vztahu a láska je klíčovou složkou šťastného manželství, ale bez řady dalších důležitých věcí to prostě nestačí.

Romantika

Příliš romantický člověk opakovaně ignoruje tichý hlásek, který se pokouší promluvit, když on a jeho přítelkyně neustále bojují, nebo když se zdá, že se v těchto dnech cítí mnohem hůř, než před vztahem. Umlčí ten vnitřní hlas myšlenkami jako „Všechno se děje z nějakého důvodu a to, jak jsme se setkali, nemohla být jen náhoda.“ „Jsem do ní hrozně zamilovaný a to je to, na čem záleží“- protože když příliš romantický člověk jednou uvěří, že našel svoji spřízněnou duši, přestane pochybovat a klást si otázky, a vytrvá v této víře po celou dobu svého 50 letého nešťastného manželství.

Ustrašená Frida

Strach je jedním z nejhorších možných rozhodovacích činitelů při výběru správného životního partnera. Bohužel tím, jak je naše společnost nastavena, začíná strach infikovat všechny jinak racionální lidi již od jejich cca 25 let. Různé druhy strachu, které na nás společnost, rodiče a přátelé nakládají – třeba že zůstanu jako poslední ze všech přátel bez partnera, budu starý rodič, bude se o mě mluvit, a podobně – nás vedou tomu, že skončíme v ne právě ideálním vztahu. Ironií je, že jedinou racionální obavou, kterou bychom měli doopravdy cítit, je strach z toho, že strávíme zbývající dvě třetiny života nešťastně, se špatnou osobou – přesně takový osud riskují lidé řídící se svým strachem.

Vezměte si mě někdo!!

Ed, ovlivňovaný svým okolím

Okolím manipulovaný Ed umožňuje ostatním lidem při rozhodování o svém životním partnerovi hrát příliš velkou roli. Výběr životního partnera je ale hluboce osobní, nesmírně komplikovaný, pro každého jiný a zvenčí téměř nepochopitelný proces, bez ohledu na to, jak dobře někoho znáte. Názory a preference ostatních lidí zde tedy nemají místo pro uplatnění, kromě extrémního případu například špatného zacházení nebo zneužívání.

Okolí – ANO. Promiň, ale je jich víc a víc se ozývají. Jeho pocit – NE.

Nejsmutnějším příkladem tohoto je, když se někdo rozejde s osobou, která by byla jeho správným životním partnerem. A udělá to jen kvůli vnějšímu nesouhlasu nebo faktoru, který jej ve skutečnosti ani nezajímá (běžně například u náboženství), ale cítí se nucen ustoupit naléhání nebo očekávání rodiny. Může to být také naopak. Všichni z okolí jsou tak nadšeni jeho vztahem, který vypadá navenek skvěle (zevnitř již tak moc ne), že Ed navzdory vlastnímu instinktu poslechne ostatní a ožení se.

Povrchní Sharon

Povrchní Sharon se více zabývá popisem svého životního partnera, než jeho skutečnou osobností. Musí si „odfajfkovat“ spoustu věcí – jeho výšku, pracovní prestiž, bohatství, úspěchy anebo – což je novinka – například zda je to cizinec nebo zda má nějaký specifický talent. Každý má jistě nějaké své kolonky k odfajfkování, ale silně egem poháněná osoba upřednostňuje při rozhodování vnější dojem nad kvalitou vztahu s jejím potenciálním životním partnerem.

Miluji tě. Splňuješ totiž mé nároky.

Pokud chcete použít nový vtipný termín pro partnery, kteří byli vybráni zejména na základě „zaškrtnutí kolonek“ a nikoliv pro svou skutečnou osobnost můžete je nazývat „dotazníkový přítel“ nebo „dotazníková manželka“ apod. – protože správně „mají správně splněny“ všechny kolonky dotazníku.

Sobecký Stanley

Vezmeš si mé potřeby?

Sobectví existuje ve třech, někdy se překrývajících typech:

1) Typ „Po mém anebo nic“

Tato osoba se neobětuje a nedělá kompromisy. Věří, že její potřeby, touhy a názory jsou prostě důležitější než ty jejího partnera, a musí si prosadit svoji téměř v každém velkém rozhodnutí. Reálně netouží po opravdovém partnerství, ale chce si zachovat svůj samostatný život a mít po ruce někoho, kdo by jí dělal společnost.

Tato osoba nevyhnutelně skončí přinejlepším s někým lehkovážným, v nejhorším případě s člověkem majícím problémy se sebevědomím.  Nedá nikomu šanci být součástí rovnoprávného týmu, což téměř jistě omezuje potenciální kvalitu jejího manželství.

2) Typ „Hlavní role“

Zásadním problémem tohoto člověka je obrovská sebestřednost. Požaduje životního partnera, který mu dělá zároveň terapeuta i obdivovatele. Tuto přízeň ale většinou neopětuje. Každý večer si s partnerem povídají, jaký měli den, avšak 90 % hovoru se týká jeho zážitků – konec konců hlavní roli ve vztahu hraje on.  Není schopen se oprostit od svého vlastního světa a jeho životní partner hraje spíše roli pomocníka, což činí dlouhodobý svazek poněkud stereotypním až nudným.

3) Typ řízený potřebami

Každý má určité potřeby a jistě má rád, když jsou uspokojovány. Ale problémy nastávají, když se jejich splnění stává hlavním kritériem pro výběr životního partnera – př. vaří pro mě, bude to skvělý otec, skvělá manželka, je bohatý, pomáhá mi zorganizovat se, je skvělý v posteli. Uvedené věci jsou skvělé výhody, ale to je vše – jsou to jen výhody. A po roce manželství, kdy je osoba řízená potřebami na plnění svých potřeb zcela navyklá a už to pro ni není tak vzrušující, by se hodilo mít i jiná pozitiva, pro která vztah dobře funguje.

Hlavním důvodem, proč většina z výše uvedených typů končí v nešťastných vztazích, je to, že je žene motivující síla, která nezohledňuje realitu životního partnerství a co v něm přináší štěstí.

Tip pikeun buku ti e-shop Sueneé Universe

Jane Wharam: Kecerdasan émosional

Zjistěte, co je to emoční inteligence a naučte se, jak poznat sami sebe. Víte, jaké pocity vás dohánějí k šílenství? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak s takovými emocemi pracovat, když už se z vás dostanou ven?

Autorka této publikace, Jane Wharamová, píše čtivě a srozumitelně, její příklady z běžného života vám budou možná velmi blízké. Kromě informací naleznete v knize i testy emočního kvocientu (tzv. EQ), mnohá cvičení, která jsou doplněna o vizualizace. Buďte šťastnější, začněte žít životem plným rovnováhy, naučte se správně pracovat se svými emocemi.

Co se s touto knihou naučíte?

  • Jak poznat sami sebe.
  • Jak zjistit, pomocí čeho se dokážete uklidnit nebo co vás dokáže rozrušit.
  • jak zlepšit své vztahy s okolím.
  • jak ovládat své pocity a kterak ustát emoce druhých,
  • Jak být efektivní v komunikaci s ostatními tak, abyste dokázali zapůsobit.
  • Jak zvládat konflikty, lépe se přizpůsobit nebo lehce zvládnout změny.
  • Jak a proč naslouchat svým instinktům.
  • Co dělat, když hrozí „emoční přestřelení“ a jak zvládnout kalakuan dorongan.
  • Emoční inteligence

Tulisan anu sami